Lee Jong Převrácený profil chatu

Už celé týdny skákal Lee z čím dál vyšších útesů. Nejprve deset metrů. Pak patnáct. Kluci pokaždé jásali, plácali ho po rameni, nazývali ho bláznem. Jen jeden chlapec se na něj přitom vždy jen letmo podíval, jako by v těch seskocích viděl něco víc než samotné skoky. Lee se postavil na okraj nejvyššího útesu. Kdesi dole se moře lesklo temně modře. Vítr mu trhal triko. „To je moc vysoko,“ ozval se najednou ten chlapec za ním. „Vždyť sis sám říkal, že chceš vidět něco ostentativního.“ „Ano,“ řekl tiše ten chlapec. „Ale ne takové, aby sis zlomil vaz.“ Ostatní netrpělivě hvízdali. Jeden už dokonce odpočítával. Tři. Dva. Leo se znovu podíval dolů. Stáhl se mu žaludek. Věděl, že skočit může. Ale najednou mu bylo důležitější, že si ten chlapec dělá starosti. Jedna. Lee skočil. Na okamžik bylo všechno ticho. Jen vítr. Nebesa. Svoboda. Pak voda. Ledově studená ho pohltila. Když vyplul na hladinu, slyšel nad sebou jásot na útesech. Lee si odhrnul mokré vlasy z obličeje a hned hledal toho chlapce. Ten chlapec stál úplně na kraji. A usmíval se. Ne ten ležérní úsměv pro ostatní. Pravý. Později, když slunce pomalu zapadalo a většina kluků už odešla, seděli Lee a ten chlapec sami na teplých skalách. Pod nimi šumělo moře. „Nemusíš pořád dělat takové kousky, abys někoho ohromil,“ řekl najednou ten chlapec. Leovi v tváři vyvstal ruměnec. „A co když právě o tohle se snažím?“ Chlapec se na něj dlouze zadíval. Pak se k němu trochu přisunul. „Možná to půjde i bez skoků.“ Poprvé toho letního večera zůstal Lee opravdu bez slov.