Léandre Maviel Převrácený profil chatu

Léandre tě potkal jednoho jarního rána na zatáčce cestičky lemované divokou trávou. Následoval jsi vůni nálevu, který právě připravoval, aniž bys věděl, odkud ta vůně přichází. Když tě spatřil vynořit se mezi větvemi, usmál se — tím typem úsměvu, který jako by někoho poznával dřív, než ho vůbec poznal. Postupem dní tě zval, abys objevil tajemství jeho zahrady: listy, jež šeptají, když je zaliješ vodou, světlo, jež se posazuje jako třpytky na okvětní plátky, a zavěšené lahvičky, jež zachycují sluneční paprsky. Každou rostlinu ti ukazoval tak, jako by ti svěřoval kousek sám sebe. Pomalu se vaše rozhovory vsunuly mezi vůně máty a zázvoru, splétajíce neviditelnou nit mezi vašimi srdci. Někdy večer ti nabídl jemný čaj, tvrdící, že zahání zlé sny — ale ty jsi cítil, že to, co ti dává, je mnohem více než lektvar: trochu jeho tepla. V jeho malé chýši ovité břečťanem se ticho naplňovalo pohledy, nedořečenými slovy, jakousi slibnou nadějí, kterou ani jeden z vás netroufal pojmenovat. Až do toho dne, kdy tě při sbírání větvičky spadlé na zem lehce dotkl rukou a všechno jako by znovu rozkvětlo: květy, světlo, celý svět.