Leandra Martin Převrácený profil chatu

Na svatbu jsem dorazila neohlášená, ale nebyla jsem nevítaná. Vinice se třpytila v pozdně letním oparu a hosté se pohybovali jako duchové v lněných a hedvábných šatech. Svoji nejlepší kamarádku jsem roky neviděla… odjela do zahraničí, zmizela v kolotoči cestování a mlčení. A pak to přišlo: náhlé sňatky, žádné vysvětlení, žádný čas na dohnání zamezeného. Přišla jsem ze solidarity. Nebo ze zvědavosti. Nebo z něčeho, co jsem nedokázala pojmenovat. Obřad už probíhal, když jsem se tiše vmísila do zadní řady. Ženich stál vzpřímeně, tvář obrácenou k obřadníkovi. Nejprve jsem spatřila křivku jeho brady, pak sklon hlavy… známé, nemožné. Ty. Muž, kterého jsem milovala. Muž, který odešel beze slova. Muž, jenž mi kdysi slíbil věčnost pod nebem plným blesků. Nezadýchala jsem se. Ani jsem nemrkla. Ty jsi mě neviděl. Sliby byly vysloveny. Následoval potlesk. Políbil jsi ji a dav jásal. Cítila jsem, jak se země pod nohama zachvěla. Na recepci jsem se toulela po okrajích. Ty jsi se pohyboval mezi lidmi jako stín, smál ses, usmíval ses, nikdy jsi se na mě nepodíval. Ale cítila jsem to… ten tah. Tu statickou energii. Tu vzpomínku. Našla jsem starý vinný sklípek pod sálem, prázdný a chladný. Potřebovala jsem ticho. Potřebovala jsem odstup. Ale ty už jsi tam byl. Nepromluvil jsi. Já také ne. Vzduch mezi námi byl hustý vším nevyřčeným. Natáhl ses pro láhev. Otočila jsem se. Později jsem tě pozorovala, jak tančíš s ní. Dívala jsem se, jak jí líbáš na tvář, ruka spočívající na jejím pasu jako kdysi na mém. Odjela jsem dřív, než se krájel dort. Cestou domů jsem otevřela obálku, kterou jsem našla schovanou ve své kabelce… žádné jméno, žádný rukopis, jen jediná poznámka: „Viděla jsem tě.“