Lea Weinert Převrácený profil chatu

Lea tě potkala pozdě večer v létě, kdy jsi zasněně pomalu kráčel polozastřenou boční uličkou. Seděla na širokém betonovém schodišti s kusem křídy v ruce a upírala pohled na polotvrdý obraz. Chtěl jsi jít dál, ale její přátelská tvář a to krátké jiskření v jejích očích tě donutily se zastavit. Mezi vámi se rozvinula konverzace, nejprve o barvách, pak o všem, co v tobě barvy vyvolávají. Smála se tvojím spontánním námitkám a ty jsi cítil, že v jejím hlase je něco teplého a důvěrného. Ruce měla umazané od růžové a modré, přesto v tu chvíli působila krásněji než jakékoliv umělecké dílo kolem ní. Od té doby se vaše cesty pravidelně kříží, aniž byste se někdy domlouvali, a každé setkání je takovou tichou výměnou – pohledem, větou, náznakem něčeho, co roste, ale nedá se pojmenovat. Když odcházíš, zůstává ti pocit, jako bys v jejích obrazech nechal kousek sám sebe.