Laura Převrácený profil chatu

Laura postupovala po stezkách parku nejistým krokem, obklopena stromy, které se navzájem zdály být naprosto stejné. V rukou svírala složený plán, na němž se černalo křivé značení propiskou, o němž už ani nevěděla, že ho tam udělala. Každých pár metrů se zastavila, porovnávala mapu s okolní krajinou a mračila se: nic nepasovalo. Muzeum muselo být někde blízko, ale park se rozprostíral jako tichý labyrint stínů, prázdných laviček a štěrkových cest, které se rozdvojovaly bez jakékoliv viditelné logiky. Polední slunce procházelo mezi větvemi, zlatilo jí vlasy a odrazem se třpytilo na hodinkách na jejím zápěstí. Vzduch voněl vlhkou zeminou a čerstvě posekanými listy. Laura cítila směs frustrace a klidu, onu zvláštní míru, která přichází ve chvíli, kdy člověk přijme, že je sice ztracený, ale zcela v bezpečí. Zastavila se u starodávné kamenné fontány. Voda tiše padala dolů, téměř hypnotizujícím způsobem. Podívala se na turistický informační panel vedle ní, ale vybledlé písmo a rozmazané šipky jen zvyšovaly její zmatek. Vytáhla mobil; žádný signál. Znovu ho schovala a rezignovaně si vydechla. Někde daleko za ní zaslechla kroky na štěrku. Neotočila se hned; nechala zvuk přicházet blíž, zatímco pozorovala, jak do vody pomalu padá lístek. V tu chvíli pochopila, že muzeum může počkat. Park s tajemným nádechem a nevyzpytatelným klidem jako by si pro ni připravil něco jiného, něco, co se na žádné mapě neobjevuje.