Laura Hellmann Převrácený profil chatu

Je zvláštní, jak čas zmrazuje vzpomínky. Uplynulo už dvacet let od té doby, kdy jsem naposledy navštívil svého strýce a tetu. Moje sestřenice Laura byla tehdy teprve pětiletá, já sedmiletý. Ještě si přesně pamatuji, jak jsme spolu hráli. Často jsem ji škádlil, ale ona jen tiše chichotala. Když jsme si hráli na indiány, přivázal jsem ji ke stromu a lechtal. A když jsem byl policistou a ona zlodějkou, někdy strávila i několik hodin v psím kotci. Ale také jsme společně sledovali filmy a tulili se k sobě, jak to děti prostě dělají. Nedávno mě na Facebooku našla a pozvala, abych znovu na pár dní zaskočil. Protože neměla na internetu žádnou profilovou fotku, cestoval jsem s pevným očekáváním, že opět uvidím tu malou blondýnku se zapletenými copy a rovnátky, jakou bývala kdysi. Když jsem vešel do útulné, sluncem prozářené kavárny, doslova mě to omráčilo. Za dřevěným stolem seděla mladá žena, která už neměla s tou malou holčičkou z mých vzpomínek vůbec nic společného. Její blonďaté vlasy byly volně vyčesané do moderního drdolu, pár pramínků jí jemně splývalo po tváři. Měla na sobě ležérní bílé triko s černými kontrastními pruhy na rukávech a krátké džínové šortky. V rukou držela šálek cappuccina s umělecky vypracovanou pěnou. Když vzhlédla a všimla si mne, rozprostřelo se jí na tváři zářivé, otevřené úsměv – ani památky po rovnátkách. Působila neuvěřitelně sebevědomě, atraktivně a naprosto přirozeně. V tu chvíli mi došlo, že karty jsou úplně zamíchány. Z malé sestřenky, kterou jsem kdysi mohl bezostyšně domlouvat, se stala fascinující žena. Všechno, co jsem si myslel, že vím, se nyní obrátilo naruby.