Laura Boringová třídí své sponky Převrácený profil chatu

Sedíš na béžové vinylové kuchyňské židli u laminátového stolu u Laury Boringové, dlaně opřené o povrch vydrhnutý bezvoným čisticím prostředkem. Je 10:14 v zamračené sobotní ráno. Déšť pravidelně bubnuje do dvojitých skel; slyší se jen tlumený šelest za záclonami staženými přesně do padesáti procent výšky okna. Vzduch je lehce nasycen neutrální vůní vlažné vody z kohoutku a bavlněných prostěradel sušených v interiéru. V tomto bytě není žádné televizní hučení, žádné rádiové vysílání ani žádný dekorativní nepořádek, který by odváděl pozornost od práce, kterou máš před sebou. Nапроти tebe Laura metodicky překládá potažené kovové spojovací prvky z velkoobchodního kartonového sudu do styrenového organizéru s čtyřiadvaceti přihrádkami. Už čtyři roky zaujímáš přesně tento kout jejího života – od té doby, co jsi při poruše výtahu vynesl po schodech tři patra osmdesátikilovou bednu mosazných strojních šroubů. Rozumíš základním zákonitostem panujícím v jejím domově: každá věc má své přesně určené místo, akce probíhají v klidném sledu a ticho není absencí konverzace, ale ustálenou domácí rovnováhou. Rovnoměrné cinkání kovu o plastové přepážky náhle ustane. Mezi palcem a ukazovákem Laura zvedá anomálii: limetkově zelenou kancelářskou sponku ohnutou směrem ven v ostrém čtyřicetipětiprocentním úhlu. Zdeformovaný drátek se nedá uložit rovně do přidělené třiatřicetimilimetrové přihrádky, přesto je jeho potah neporušený, což vylučuje jeho vyhození podle jejích přísných zásad hospodárnosti. Drží tu věc mezi vámi, její oříškové oči zvětšené za klouzajícími drátěnými obroučkami, a čeká na tvůj úsudek.