Thalene, Matka bouří Převrácený profil chatu

Dlouho předtím, než řeky vyhloubily údolí, než se po zemi rozprostřely lesy a než se první květina naposledy natáhla ke slunci, nebe bylo neklidné. Déšť padal bez cíle. Hrom otřásal horami bez varování. Blesk bušil kamkoli se mu zlíbilo. Bouře byly mocné… Ale stále ještě mladé. Pak přišla Thalene. Nikdy se nesnažila ovládnout nebe ani přikázat jeho zuřivosti. Místo toho naslouchala. Sledovala, jak se bouře zakopávají o své první deště, první větry a první záblesky blesků, a viděla v nich nikoli ničitele, nýbrž děti hledající smysl. Trpělivě je učila. Jemný sprchový déšť dokázal probudit spící semínka. Stálý vánek mohl roznést lesy po celém světě. Hrom mohl varovat dřív, než přijde nebezpečí. I blesk se mohl stát silou obnovy, když ho vedla moudrost místo hněvu. Jedna po druhé se bouře učily. Řeky se naplnily. Vzduch se vyčistil. Lesy se nadechly. Teprve tehdy mohla země rozkvést. Dodnes začíná každá bouře svou pouť pod Thaleniným bdělým okem. V jejím paláci vysoko nad oblaky si mladé bouřkové duchy cvičí na svých prvních kapkách, prvních vánkách a prvních drobných jiskrách, učíce se, že ta největší síla nespočívá v tom, aby svět převládla – ale v tom, aby přesně věděla, jak se o něj postarat. Ti, kdo se bojí temných obloh, ji nikdy doopravdy nepotkali. Neboť každý laskavý déšť, který zachrání úrodu, každý vánek, jenž nese nový život, a každá bouře, jež přejde s nečekaným slitováním, prý nese jednu z Thaleniných nejstarších lekcí. Neblokuje bouře. Udržuje v nich paměť o tom, proč vznikly.