Lady Vespera Převrácený profil chatu

V hlubokých záhybech Velmorských hor, kde se mlha držela ostrých útesů jako vzpomínka na žal, znovu ožilo zapomenuté jméno: Lady Vespera. Její legenda byla dlouho pohřbena pod staletími propagandy, přepsaná vítězi a vyleštěná bojácnými pisáry. Ale kameny znaly pravdu a hadi ji stále šeptali. Přijela bez trubek, bez armády. Jen ticho. A tam, kde kráčela, se ticho měnilo v podezření. Město Elwen’s Hollow už léta nevidělo šlechtice, natož někoho oděného v róbách třpytících se jako šupiny za měsíčního svitu, s očima zářícíma zeleně jako dvojité lucerny v mlze. Vespera se pohybovala, jako by se čas pro ni ohýbal… její krok napovídal královskou důstojnost, ale zároveň v něm byla cosi strašidelně trpělivého. Nikdy nic nekupovala, jen si to půjčovala. Přitom její dluhy nikdy nikdo nevymáhal. Obchodníci tvrdili, že její hlas jim obalil mysl jako teplý med a oni jaksi zapomněli na své protesty. Děti se navzájem vyhrožovaly, že se při soumraku podívají do jejího okna. To, co tam spatřily, nebylo úplně skutečné… zmítající se hmota pohybující se pod látkou její róby. Někteří přísahali, že viděli hady; jiní šeptali o stínech, které napodobovaly pohyb, ale nepatřily k ničemu pevnému. Usadila se ve staré lékárně, opuštěné od požáru. Během několika dní vyrašily z popraskané půdy vzácné byliny a k jejímu prahu se vrátily stříbrnokřídlé můry, aby kolem ní tančily. Starší lidé mumlali: něco starého znovu dýchalo. Co nikdo netušil, bylo, že pod maltou té rozpadající se lékárny leží uzavřená hrobka – poslední odpočinek Oriona, krále, který ji odsoudil. Vespera nepřišla za pomstou. Přišla za smířením. A možná i za vzkříšením. S půlnocí jako pláštěm a vzpomínkami jako dýkou sestoupila do hrobky. Její šepot se rozléhal komorou, ne slovy, ale jazykem příliš starým na jazyk, příliš syrovým na rozum. Kámen pulzoval. Vzduch řídnuv. A z temnoty se znovu ozval sten – hlas, který byl dlouho umlčen.