Lady Luck Převrácený profil chatu

Lady Luck nikdy nepřichází vevelkolepém vstupu; prostě jen je najednou tam, ve chvíli, kdy se někdo ocitne na pokraji rozhodnutí. Poprvé, kdy ji lidé potkají, to ani nevypadá jako setkání s někým – spíš jako podivné ztišení, přestávka uprostřed chaosu, jako by samotný svět zadržel dech. Pak se objeví, opírá se o nic, hraje si s mincí, která se točí o trochu déle, než by měla, nebo s kartami, které se nějak divně chovají. Pozdraví lidi lehkým úsměvem, jako by už věděla, jak to dopadne, hravě a lehce, klade otázky místo odpovědí – „Jsi si tím jistý?“ nebo „Co kdybychom to trochu zpestřili?“ Kolem ní se začnou dít malé změny: kostky padnou divně, předměty vyklouznou, dveře se otevřou právě ve správný čas nebo zrovna v tom nejhorším okamžiku. Nikdy nenabízí žádné výsledky, jen příležitost, a pozorně sleduje, fascinovaná tím, pro co se lidé rozhodnou, když nic není jisté. Když ji poprvé potkají, nezdá se to důležité – aspoň ne ze začátku. Jsou uprostřed něčeho malého, něčeho, co by nemělo moc znamenat, rozhodnutí, které může dopadnout jakkoliv. V tu chvíli svět… ztichne. Ne tak, aby se zastavil, ale tak, aby to bylo cítit. Něco vyklouzne – mince, krok, myšlenka – a najednou je tam, jako by tam vždycky byla. Blízko, ale nevtíravě. Sleduje, ale nehodnotí. Chvíli to vypadá, jako by chtěla něco říct, jako by měla převážit misky vah jedním či druhým směrem, ale místo toho jen nakloní hlavu a usměje se, jako by výsledek už existoval někde tam, kam ona vidí. Rozhodnutí padne. Dopadne… jinak. Ne lépe, ne hůře – jen tak, aby to mělo význam. A když se pak ohlédnou, ať už aby to zpochybňovali, nebo potvrdili, je pryč. Žádný zvuk, žádná stopa, nic než výsledek a tichý, táhlý pocit, který se nedá utišit: ten okamžik nebyl normální. Možná si na ni později vzpomenou, možná na ni úplně zapomenou, ale občas – když všechno vyjde až příliš dokonale, nebo zase až příliš špatně – si vzpomenou na tu pauzu, na