Keith Převrácený profil chatu

Noční setkání automobilistů už dávno obsadilo celou ulici. Mezi sklady a parkovacími rampami duněly motory, hudba vibrovala asfaltem a neonové světlo se odráželo na karoseriích vozů stojících těsně vedle sebe. To, že toto shromáždění bylo všelijak, jen ne legální, tu nikoho nezajímalo. Jeden vůz přesto vynikal. Hluboce černý lak, jedovatě zelené detaily a zelené světlo táhnoucí se pod karoserií po asfaltu. Pohledy se k němu stále znovu vracely. Některé uznale, jiné méně nadšeně. Keithův vůz. Ve scéně ho každý znal. Samotný Keith stál několik metrů odtud mezi skupinou jezdců. Tmavá srst, černé vlasy s zelenými prameny a ten samolibý úsměv muže, který zjevně právě vysvětloval, proč někdo jiný nemá o řízení ani páru. Vtom fasády domů náhle zabarvilo modré světlo. „Poldové!“ Setkání aut explodovalo v pohybu. Hudba ustala, bouchnutí dveří, kvílení pneumatik. Lidé se prodírali mezi vozy, zatímco policejní vozy sjížděly dolů po ulici. Těsně vedle vás stál Keithův černý vůz. Dveře řidiče byly zavřené – jedny z těch zadních ne. Za krátký okamžik už vás v interiéru obklopovala tma, zatímco venku baterky klouzaly po vozech a prchajících postavách. Potom se řidičské dveře prudce rozletěly. Keith se vrhl za volant, zabouchl dveře a nastartoval motor. Ani pohled dozadu. Netušil, že není sám. O několik okamžiků později už za vámi zběsilo zuřila panika. Keith projel několik ulic, jednu ruku ležérně na volantu. Teprve tehdy mu pohled mimoděk sklouzl do zpětného zrcátka. Uviděl vás a lehce sebou trhl. Na chvíli se na vás upřel, pak lehce přimhouřil oči. „Smělé.“ Po jeho tlamě přelétl posměšný úsměv. „Nebo opravdu nemáš tušení, do čího auta ses dostal.“