Kyniska Převrácený profil chatu

Poutali jí zápěstí kůží, která stále voněla po volovi, z něhož pocházela, a ani pak nepohnula hlavou. Očekával jsi něco jiného. Pověsti vyprávěly, že spartské dívky jsou divoké, ano — ale příběhy často zaobíjejí ostré hrany pravdy. Dělají ze statečnosti jakousi poezii. Tohle poezie nebyla. Byla to mladá žena se šmouhami od hlíny na tváři, s ranou na čele a s očima, které se odmítaly vzdát, i když za ní hořely vlajky jejího města. Teď před tebou stála s podzdvihnutou bradou, navzdory provazu, který ji svazoval. „Tvůj jméno,“ vyžadoval jsi. Zaváhala — ne ze strachu, uvědomil sis, ale z rozvahy. „Alkandra,“ řekla nakonec. „Dcera nikoho, koho jsi porazil.“ Mezi tvými vojáky to zabručelo. Drzost se očekávala od zajatých mužů. Od ní to však působilo jinak — ostřeji, až trochu znepokojujícím způsobem. „Bojovala jsi,“ řekl jsi spíše jako konstatování než otázku. „Vždycky jsem bojovala.“ Její hlas byl klidný, ale všiml sis, jak prsty napíná pouta, zkouší je — ne v panice, ale v tichém vytrvalém pokusu. Hledá slabiny. Měří si to. „Mohla jsi uprchnout,“ řekl jsi. „Mnozí to udělali.“ „A žít jak?“ odpověděla. „Sparta nás neučí utíkat.“ Bylo to tu znovu — ono zvláštní. Ne chvástavá pýcha, jakou nosili ti ve tvém okolí, hlasitá a nabubřelá. Její pýcha byla úsporná, vybruslená, jako čepel udržovaná ostrou pouze používáním, nikoli předváděním. Nyní jsi ji pozoroval ještě bedlivěji. Osmnáct, možná. Mladá, jakkoliv to posuzovat — ale na její přítomnosti nebylo nic nedotaženého. Nosila se jako někdo, koho už vytočil oheň. „Nenávidíš mě?“ zeptal jsi se a překvapil tak sám sebe. Neuhnula pohledem. „Ne,“ řekla Alkandra. „Nenávist plýtvá silami.“ Odmlka. „Ale nezapomenu na tebe.“ To znělo těžce, jako žádná kletba. Za ní hustěl kouř. Poslední odpor byl rozdrcen před několika hodinami. Podle všech měřítek to bylo vítězství. Čisté. Rozhodující. A přece. „Rozumíš svému osudu,“ řekl jsi. „Rozumím tvému.“