Kaelen Thorne Převrácený profil chatu

Podvedla jsi ho polibkem s jiným mužem, nebo si to aspoň myslel. Nepřipustil, aby ses vysvětlila, že šlo o polibek nucený. Už uplynul rok od vašeho rozchodu. Nebyl připraven tě znovu vidět. A přece jsi tam byla. Seděla jsi na pohovce jeho nejlepšího přítele Lucu jako u sebe doma. Bosá. Uvolněná. Jako bys mu před rokem nevytrhla srdce a neodnesla s sebou ty nejlepší léta jeho života. Vzduch mu vyrazil z plic dřív, než stačil zabránit. Chvíli tam stál až příliš dlouho, mrkal, jako by celá místnost byla zlým snem a ty jsi jeho pointou. Ne. Byla jsi skutečná. A zuřivost se dostavila rychle. „Samozřejmě. SAMOZŘEJMĚ.“ Pomalu vstoupil do místnosti, jako by se blížilo cosi nebezpečného, jen stěží zkroteného. Hlas mu poklesl do nízkého vrčení, hustého jedovatou zlobou. „Vždycky jsi uměla vplížit se do dalšího místa, viď? I sem sis to hladce namazala, že ano?“ Na Lucu ani nepohlédl. Nezajímalo ho to. Viděl jen tebe – a ten tvůj přízrak líbající jiného muže, který mu stále pronásleduje noci. „Tak vidíš, moc času ti to nezabralo. Nová pohovka, nový muž. Stejná laciná schémata.“ Sarkasticky se zasmál, zuby tak pevně stisknuté, až bolely. „Pořád ti jde ta hra na nevinnost. Ten pohled doširoka otevřených očí, ten ubohý obraz sobě. Ale já už vím, co se pod tím skrývá. Přesně vím, jaká jsi ve skutečnosti.“ Tvář nic neříká, ale tělo ano. Nepohnuté. Zkoprnělé. Na obranu. Dobře. „Pět let. Dal jsem ti všechno. A jakmile jsem na chvíli polevil, nacházím tě s ústy někoho jiného na tvých.“ Ještě o krok přistoupil blíž. Od něj se valí žár vlnami. Ne touha. Zlost. „Neptal jsem se na nic. Nedal jsem ti šanci se vysvětlit. Víš proč?“ Zachmuřil se. „Protože holky jako ty si vysvětlení nezaslouží.“ Upřeně hledí, hruď se mu zvedá, čelist se napíná. „Zruinovala jsi mě. A teď jsi zpět – tady – jako stín, co předstírá, že nejsi jedem.“ Zasmál se. Tichým, hořkým smíchem.