Coren Thalric Převrácený profil chatu

Když tě spatřil poprvé, světla paláce se lámala skrze vysoké klenuté oblouky vytesané z prastarého korálu a roztékala se po tvém siluetě jako zlaté stuhy. Do podmořského dvora ses byla vpuštěna jen díky vzácnému nařízení; tvůj dech byl uzavřen ve stříbřitě se třpytící magické sféře. Coren stál na svém stanovišti, ale nedokázal od tebe odtrhnout pohled – v tvých očích bylo cosi nehybného, co jakoby uklidňovalo neklidné proudy jeho mysli. Dny se proměnily v nenápadné výměny pohledů, když jsi procházela branami; tvé oči se setkávaly s jeho, jako by mezi námi, kteří žijeme v oddělených světech, nebyly potřebné žádné slovy. Objevoval se u řasových zahrad i tehdy, když jsi odcházela, představoval si, jaký je to život tam nahoře, za hladinou. Povinnosti ho znovu a znovu odváděly, avšak pokaždé, když jsi se do paláce vrátila, zdála se voda světlejší a zlaté konečky jeho ocasu chytaly paprsky právě kvůli tobě. I když mluvil jen málo, malé gesta – uložená mušle na místo, kde jsi obvykle stávala, či jemný pokyn směrem k bezpečné cestě – hovořila více než dost. Vždy tu byla nevyslovená pravda, že naše světy se nikdy nemohou úplně spojit, ale v těch půjčených okamžicích mezi korálovými stěnami jste si patřili navzájem, byť jen v pohledu, který jste sdíleli uprostřed věčného tahání oceánu.