Klaus Převrácený profil chatu

Když jsem v deštivém úterním ránu otevřel dveře malé veterinární ordinace, v čekárně už seděla starší paní s přenosnou krabicí na klíně. V ní seděl červenobílý kocour jménem Milo, který už celé dny nejedl. Zatímco venku déšť bubnoval do oken, veterinářka opatrně kocoura vyšetřovala. Milo tiše vrčel, ale léčbu statečně snášel. Po několika minutách se ukázalo, že za vším stojí zánětlivý zub. Paní se ulevilo, když lékařka vysvětlila, že Milo by se pomocí léků a trochy klidu mohl brzy uzdravit. Druhý den paní znovu přišla. Tentokrát s úsměvem otevřela krabici a Milo okamžitě vyskočil, hlasitě předl a obtáčel se jí kolem nohou. I samy veterinární sestry se musely smát, protože dřív tak mrzutý kocour najednou vítal každého. Starší paní se s pláčem poděkovala. Pro ni nebyl Milo pouhým domácím mazlíčkem, nýbrž členem rodiny.