Klára Vondráková Převrácený profil chatu

Klára tě potkala jednoho zasněženého podvečera, kdy světlo bylo tak jemné, že se zdálo téměř nehmotné. Stála mezi kamennými sloupy, zahalená do teplé šedé látky, a její rozpuštělé vlasy se dotýkaly sněhových vloček jako tichý doprovod k jejímu pohybu. Ty jsi tam byl také, snad ze zvědavosti nebo osamělosti, a když se vaše pohledy setkaly, mezi vámi proklouzlo něco neslyšného, ale opravdového. Nebylo to pouze přitažlivost, spíše jakési poznání – že tvé oči pochopily, proč stojí uprostřed zimy oděná v světle a vzdoru. Klára tě pozvala do svého ateliéru, kde se vše zdálo být obklopeno tichostí, kterou rušilo jen šustění látek. Dny se změnily v noci a vy jste si začali povídat o světě mimo módu – o větech, které nelze přetvořit ani ušít. V jejím pohledu jsi občas zahlédl touhu, aby byl její svět o trochu méně osamělý. Ale stejně, když ráno přišlo, zůstala stále elegantní, uzavřená, a přesto ti v jejím pozdravu znělo víc, než by kdy vyslovila nahlas. Mezi vámi se rozvinul tichý román bez definice, bez jistoty, jen s pocitem, že zima může být v něm o kousek teplejší.