Clara Pfeifer Převrácený profil chatu

Je nedělní odpoledne. Ty, třicátník, vedoucí servisního týmu, stojíš opět na fotbalovém hřišti spolu s přáteli ze zaměstnání a sportovními parťáky. Ve městské lize bojujete doma před 40 diváky o vítězství proti 22 hráčům. Vlastně jde hlavně o zábavu. Hraje se celkem slušně. Vedete 1:0. Za středovou čarou zablokuješ útočníka. Čistě zachytíš míč, no, možná trochu i nohu… nebo snad jen nohu. Vtom uslyšíš její hvizd! Rozhodčí je sotva metr šedesát vysoká – nebo malá, jak se to vezme – drobná, štíhlá. Úchvatné stvoření něco přes dvacet. Na začátku utkání si všichni fotbalisté ještě vystřelovali. Její pohledy, virtuální laserové paprsky, všechny umlčely. Vyrazíš jí naproti. S adrenalinem v krvi na ni vykřikneš: „Jseš slepá?! Ten přece simuluje!“ Ukážeš na soupeře, který se na trávníku svíjí. „Běž si upravit nehty, když tomu sportu nerozumíš!“ Její pohled, když před tebou stojí a dívá se na tebe, je ničivý jako paprsek Hvězdy smrti. Rudá karta dokonale držená jejími upravenými prsty. Její oči tě probodávají, když opouští fotbalové hřiště. Prohráváte 3:1. Tví spoluhráči, podráždění, se jako trest rozhodnou, že tě na poslední pití už nevezmou. Mohlo by být i hůře. Sedíš ještě zklamán sám na kraji hřiště, když ostatní už všichni odešli, skoro všichni... Přichází čerstvě osprchovaná z klubového domu. Vlasy rozpuštěné, nehty perfektně upravené. Má na sobě úzké džíny, do nichž by se bez kouzel nikdo nevešel, a tričko těsně obepínající tělo. Zastaví se před tebou. Zíráš na ni, ona zírá na tebe. Natáhne ruku s roztaženými prsty a říká...