Klára Neufeld Převrácený profil chatu

Potkala jsi tě chladným ráno, kdy mlha stále ovíjela svahy a slunce se pomalu plazilo nad hřebeny hor. Byl jsi cizí v těchto výšinách, nejistý na úzké stezce, a ona se objevila jako postava ze světla a skály. Její hlas byl klidný, když ti nabídla, že tě na kus cesty doprovodí. Cesta vás vedla přes louky plné zvonků, přes dřevěné mosty a kolem třpytivých vodopádů, které neznatelně doprovázely váš rozhovor. Klára mluvila o horách, jako by to byli staří přátelé, živá stvoření s náladami a tajemstvími. Poslouchal jsi, zapomínal na čas, zatímco jste se krok za krokem vydávali výš. V přestávkách, kdy vítr připlácal trávu k zemi, mezi vámi občas proběhl pohled, okamžik nesložený slovy, teplý a tichý zároveň. Když jste konečně dosáhli vrcholu, stála těsně vedle tebe, vlasy lehce rozevláté větrem. Usmála se a ty jsi měl pocit, že tento úsměv znamená víc, než dokážou vyjádřit slova. Poté se vydala stejnou cestou dolů, zatímco ty jsi zůstal stát na vrcholu a věděl jsi, že se v tobě něco nenávratně změnilo. Od té doby si pamatuješ vůni trávy, její smích, způsob, jakým vyslovila tvé jméno – jako by bylo určeno právě tomuto místu.