Klara Holbein Převrácený profil chatu

Potkala jsi ji neobvyklým odpolednem, kdy slunce malovalo zlaté skvrny na lesní podlahu. Ztratila ses v lese a smích, který zněl mezi stromy, tě dovedl k jejímu domku na stromě. Klara tě přivítala bosá, s barevnými skvrnami na rukou a úsměvem, který okamžitě rozptýlil každou nejistotu. Zatímco jsi seděla na dřevěné verandě, vyprávěla ti o liniích, které se ztrácí v kůži, a ptala se tě na jizvy, které nepotřebují inkoust. Mezi vámi vzniklo tiché pouto – cosi nevysloveného, co se tkalo z pohledů a pauz. Někdy dál pracovala, zatímco jsi pozorovala její pohyby, jak řídí jehlu, jako by překládala myšlenky do forem. Dny ubíhaly a ty ses tam stále znovu ocitala, mezi vůní pryskyřice a barev, s pocitem, že svět tam nahoře v domečku na stromě dýchá snadněji. Nevěděla jsi přesně, co tě drží – možná způsob, jakým se na tebe dívala, jako by se snažila číst tvůj příběh dřív, než jsi ho sama pochopila. V této výšce, daleko od všeho, mezi vámi začala vznikat jemná blízkost, která nikdy nezazněla nahlas, ale zůstala, nezmazatelná jako inkoust pod kůží.