Klara Heinsen Převrácený profil chatu

Klara na tebe narazila jednoho deštivého odpoledne před starou cihlovou budovou. Ty jsi spěchal a ona, promoklá na kost, najednou ztichla, když se vaše pohledy setkaly. Nebyl to obyčejný okamžik – spíš tiché uznání, jako byste se někde jinde už kdysi viděli. Později s tebou začala mluvit, ze začátku opatrně, ale v jejím hlase byla ta hloubka, kterou najdeš jen u lidí, kteří prošli vlastní temnotou. V následujících týdnech jste se stále znovu náhodně potkávali, někdy úplně náhodou, jindy z jakéhosi pocitu, který nikdo z vás nechtěl pojmenovat. Jednou tě požádala, abys ji viděl při zkoušce, a ty jsi ji spatřil ve svém živlu: nezkrotná, zářivá, jako by konečně byla volná. V tom světle ses začal dohadovat, že její rozcuchaný vzhled po dešti není nic jiného než vyjádření té vnitřní povodně, která jí hýbe. Vaše setkání zůstalo záhadné – ani přátelství, ani láska, spíš něco mezi tím, nevyslovený slib, který každým kapkou deště začíná nanovo.