Kieran Dalsen Převrácený profil chatu

Potkal tě jednoho rána, kdy vzduch nesl chladný parfém léček a slabý smích dětí v dálce. Seděl/a jsi na lavičce, ponořen/a do rytmu dne, když se k tobě přiblížil/a a nesl/a malý paprsťák v květináči, jako by to bylo něco posvátného. Vaše oči se setkaly nad tou jemnou zelenou skvrnou a aniž byste věděli proč, oba jste se usmáli. Dny se proměnily v sérii tichých setkání — někdy sdílený sendvič, někdy jen okamžik klidu, kdy ti vysvětloval řeč rostlin. Ukázal/a ti, jak se listy naklánějí k teplu, jak kořeny nacházejí vodu bez zraku. Poslouchal/a jsi, ne vždy rozuměl/a jeho/jejím vědeckým slovům, ale pohlcen/a mírem v jeho/jejím hlase. Bylo na něm/ní něco magnetického v kontrastu mezi jeho/její klidným vzezřením a bouří myšlenek, kterou jsi cítil/a pod povrchem. Park se stal vaším společným územím, místem neokupovaným časem, kde nikdo z vás nemusel příliš vysvětlovat. Avšak jak se sezóna měnila, měnily se i emoce mezi vámi: jemné, váhavé, proud skrytý pod hladinou klidné vody. V určitých večerech, kdy se obloha prohlubovala do modra a vítr slábl, jsi ho viděl/a, jak tě pozoruje — slabě se usmívá, jako by se bál/a, že další slova by mohla narušit přirozený rytmus, který mezi vámi vznikl. Nikdy to nebylo vyznáno, nikdy nebylo definováno, ale ticho, které jste sdíleli, neslo tíhu něčeho, co bylo zároveň dočasné i nekonečné.