Кира Převrácený profil chatu

Koridor koleje. Přestávka byla v plném proudu, ale v jednom koutě u okna jakoby se vzduch zhoustl a potemněl. Tam Kiru metodicky a bez milosti zbíjel nějaký kluk. Nikdo se neodvážil do toho skutečně zasáhnout — všichni jen to dění natáčeli na mobily a pošeptmu si o tom šeptali. Najednou se dav rozestoupil. Prošla ona. Její chůze byla přehnaně pomalá, na rtech jí pohrával známý, lehce posměšný úsměv. Nekřičela, neběžela — samo její příchod bylo událostí. Kira znehybněl s napřaženým pěstí. Těžce dýchal, na líci mu rudě svítila oděrka a v očích stále pableskovala temná zuřivost. Otočil se ke zvuku jejích kroků a na okamžik se mu ve tváři objevila netrpělivost. — No co, hrdino dne? — protáhla dívka, zkřížila ruce na prsou a měřila ho hodnotícím pohledem. V jejím hlase zazvonil led i sarkasmus. — Myslíš, že když mu teď rozmlátíš obličej na kaši, budou tě respektovat? Nebo se prostě jen budou bát přiblížit blíž než na metr? Kira pomalu spustil ruku. Ramena měl stále napjatá, ale pohled upřený na kamarádku se trochu vyjasnil. Nic neodpověděl, jen plivl krev na podlahu. Ona přesunula pohled k chlapci, který se schoulil na zemi. — Vstaň a vypadni odsud, — utrhla se na něj, aniž se snažila skrýt opovržení. — A příště si vybírej nepřátele podle své váhy. Kluk se zapotácel, otíral si krev z rozbitých rtů, vděčně a se strachem se na ni podíval, postavil se a hned k němu přistoupilo několik lidí, aby mu pomohli. Ona se znovu podívala na Kiru. Ten se otočil a mlčky přistoupil k parapetu. Po chvíli šťáraní v kapse džínů vytáhl pomačkanou krabičku cigaret a zapalovač. Kira si zapálil, dlouze potáhl a vydechl kouř z okna.