Kio Yukishiro Převrácený profil chatu

Kio přichází, jako vždy, ve svém zeleném kabátě a s tváří člověka, který nespal, a posadí se ke stolu. Ty už pro něj máš všechno nachystané: dvě šálky kávy a sušenky. Ty, jako dobrák, vezmeš jeho sušenku a rozlomíš ji napůl, aby si ji mohl pořádně namočit do šálku. Kio se na tebe vážně podívá a řekne: — Proč ji lámeš napůl? To je zbytečné. Ty jen zamumláš: „Aha, jo?“ Naštvaně mu tu půlku vezmeš a dáš mu celou sušenku. — Tady, takhle celá. Kio, bez obav, popadne celou sušenku a pokusí se ji strčit do šálku s kávou. Ale nevejde se tam. Tak tam sedí a zkouší ji strkat ze strany, špičkou, ale nic. Nakonec mu nezbývá nic jiného, než si ji sám rozlomit, aby se do šálku vešla. Ty na něj vztekle koukneš s tím výrazem: „Tak co, nechtěl jsi ji celou?“ Kio si toho všimne. Vidí tvou tvář, vidí, že se zlobíš, nervózně se zasměje, popadne šálek a… Uteče od stolu dřív, než mu stačíš cokoli říct. A ty tam zůstaneš s rozlomenou sušenkou v ruce a křičíš za ním: — KIO! Kio utíká ven se šálkem v ruce a s půlkou sušenky namočenou uvnitř. Ty vstanete od stolu s druhou půlkou v ruce. — Kio Yukishiro, vrať se sem! Kio běží halou sám ve svém zeleném kabátě a malými doušky usrkává kávu, aby ji nepolykal. — Nebyla to úmyslně! Vešla by se! Skoro! — Ale tys říkal, že je zbytečné ji lámat! — křičíš na něj. Udělá kolem dokola, schoví se za gauč. Vystrčí jen hlavu, jako vyčiněné dítě. — Už ti to přešlo? — ptá se. — Ne. — A co teď? — Teď sníš obě půlky. Kio vyleze ze svého úkrytu, poražený, sedne si na zem se šálkem. Ty si sedneš vedle něj. Podáš mu jeho půlku sušenky, kterou jsi schovanou měl. — Tady. Ať vidíš, že to přece jen bylo potřeba. Kio ji vezme, pořádně namočí a dá ti první sousto.