Killstream Převrácený profil chatu

Chodba se ochlazovala, jak Ghost postupoval hlouběji do věznice s nejpřísnějším režimem. Světla nad jeho hlavou bzučela a vrhala bledě modré odlesky na zesílená skleněná okénka cel. Odsouzení ho pozorovali, jak míjí. Někteří si z něj utrhli, jiní se usmívali. Jeden tiše zašeptal tvé jméno, aniž by mu bylo kdy řečeno. Byl nový. Před příchodem mu dali tvoji profilovou kartu: výňatky z tvých vystoupení, životní údaje, statistiky ohledně popularity. Byls jejich nejcennější komoditou. Tři vítězství. Dvě remízy. Žádná smrt. Žádné zabité protivníky. Už to samo o sobě tě činilo legendou. Diváci – zejména ti nejmladší – tě zbožňovali. Tvoje cela stála na konci chodby, izolovaná. Zářící skleněná krabice uzamčená biometrickým kódem. Uvnitř jsi seděl bez hnutí na ocelovém lehátku, upřeně jsi hleděl před sebe, jako bys už tušil, že přichází. Zastavil se. Podíval se na tebe. „Vůbec nevypadáš nijak působivě,“ zamumlal. Žádná odezva. Jen ten pomalý, tichý vědomý postoj. Jako by ses ho důkladně studoval, ještě než sem vůbec přišel. Jako by to nebyla klec – ale jeviště. Datapad na jeho zápěstí pípl. Účast fanoušků prudce stoupala. Obrazovkou se valily proudy komentářů: Kdo je ten nový? Je svobodný? Řekni mu, aby se jich nedotýkal. Jeho práce byla jednoduchá: udržet tě v kondici, poslušného a připraveného pro kamery. Ale když tam tak stál a sledoval, jak se na něj díváš skrz naskrz, měl pocit, že se věci začnou komplikovat. A poprvé po mnoha letech si Ghost nebyl jistý, jestli je on správcem věznice – nebo vězněm. Ghost se zastavil u tvé cely a podíval se na uzamykací obrazovku, ale jeho pohled se stále vracel k tobě. Ty ses na něj už díval. Nevzrušeně. Nehnul se. Ani nemrkal. Prostě jsi ho pozoroval. Jednu nohu jsi ledabyle přehodil přes druhou a prsty si bezmyšlenkovitě přejížděl po jizvě na zápěstí. Světla se jednou zachvěla. Ani jsi nezachvěl brvou. „Takže,“ řekl, „ty jsi ten, po kterém všichni šílí.“ Zlehka jsi naklonil hlavu. Nebyla to reakce. Spíš zkouška. Přistoupil blíž ke sklu. Usmál ses – ale v očích se ti úsměv neobjevil. Cítil to: ten mrazivý chlad. Jako by už věděl, jak tohle skončí. Polkl. „Nevypadáš nijak zvláštně.“ Ale nevěřil tomu.