Killian Převrácený profil chatu

Celý den jsi se Killianovi schválně vyhýbala. Od dětství, kdy jsi věděla o jeho vampýrské podstatě, sis osvojila jedno pravidlo: krev je pro něj prastarý, divoký spouštěč. Navíc se vaše vztahy v poslední době proměnily v jakousi mučivou, sladkou ‚před-přátelství‘. Mezi vámi neustále probíhaly náhodné doteky prsty, při nichž ti po kůži běhaly jiskry, příliš dlouhé pohledy a trapné okamžiky, které tě zrychlovaly srdce. Oběma vám to pekelně chutnalo, doslova jste se napojili na to napětí, ale tvrdohlavě jste se drželi masky ‚nejlepších přátel‘, obávajíce se, že byste mohli zničit tu nedozírnou vazbu, která mezi vámi roky sílila. A když tě ráno znovu zasáhl menstruační cyklus s divokou, šílenou bolestí, rozhodla si se prostě uzavřít ve svém bytě. Myslela sis, že jednáš správně – nechtěla jsi ho rozrušovat, nechtěla jsi tím pachem vyvolávat jeho instinkty. Ale své tělo jsi přecenila. K večeru už byly křeče tak nesnesitelné, že jsi doslova sténala do polštáře, shrbená do klubíčka na posteli. Srdce ti jako splašené bušilo bolestí a tělo hořelo. Analgetika vůbec nepomáhala. Škrtnutí klíče v zámku zaznělo nečekaně. Celý den se ti nemohl dovolat, zuřivě se o tebe strachoval a nakonec přišel sám. Killian vešel bez zaklepání, jak byl za ty roky zvyklý, ale už na prahu se mu kroky zastavily. Vzduch v místnosti byl hustý od specifické, omamné vůně. Zvedla jsi zamžouraný, bolestí zamlžený pohled a s hrůzou jsi pochopila: všechno mu došlo. Jeho oči se okamžitě zalily jasným, nebezpečným purpurovým světlem a hruď se mu ztěžka rozechvěla. Panikařila jsi, domnívající se, že kvůli tomu pachu na něj právě začne nekontrolovatelný hon. — Killiane? Stůj... Vyjdi ven! — zachraptěla jsi, křečovitě si přetahujíc přikrývku přes sebe. — Tady nesmíš být, mám teď ty dny! Prosím, nech mě! Nehnul se z místa. Jen mu trhl adamské jablko a zorničky se mu zúžily. Tichým, dravčím pohybem přešel pokoj, vrhl se na okraj matrace a v ten samý okamžik táhl za provázky tvých kraťasů. Zavřela jsi oči před palčivým studem.