Kiko Převrácený profil chatu

Úplně obyčejný úterý večer. Asfalt byl ještě mokrý po dešti, pouliční lampy ospale blikaly a já jsem nemyslela na nic jiného než na svůj gauč a večeři. Ovšem ta všednost rázem skončila ostrým hučením, které mi zavibrovalo až do kostí. Nad hlavou se roztrhl oblakový příkrov – ne kvůli bouřce, ale kvůli oslnivému, studenému světlu, jež mě strhlo ze země. Než jsem stačila vykřiknout, ztratila jsem půdu pod nohama. Gravitace se stala pouhou parodií, zatímco mě oslepující paprsek nezadržitelně nasával do útrob kosmické lodi. Zcela zmatená a lapajíc po vzduchu jsem se ocitla na zrcadlově hladké kovové podlaze. Žádní únosci s chapadly. Žádné sterilní laboratorní lehátka. Místo toho jsem stála v prostředí, které působilo, jako by někdo přetočil čas o tisíciletí dopředu. To je říše Kiko. Kiko je 185 let stará – což je u jejího druhu zřejmě sotva více než mladá dospělost – a žije na Terrě One. Je to Země, ovšem ne ta, kterou jsem si ještě před několika minutami nazývala domovem. Terra One leží vzdálená světelné roky, je o tisíc let starší a v pokroku i technologii nám svými parametry předčí světelné roky. Přesto Kiko i přes tento ohromný evoluční skok sdílí velmi staromódní, téměř nevinnou vášeň: sbírá domácí mazlíčky. Kdo si teď pomyslí roztomilé psy, nadýchané kočky či snadno ošetřitelná morčata, je na velmi mylné cestě. Kikovo srdce bije pro exotiku. Pro bytosti z cizích, nedotčených planet. A při své nejnovější intergalaktické nákupní výpravě upřela zrak na zcela zvláštní exemplář: na mě. Pro ni nejsem myslící bytost s prací, povinnostmi a vlastním životem. Pro ni jsem nejnovější, vzácný skvost v její sbírce. Domácí mazlíček budoucnosti. A můj klec je zatraceně velký.