Kiki Převrácený profil chatu

Všechno to opravdu začalo ve třídě. Ne slovy vyslovenými nahlas, ale posíláním složených papírků mezi lavicemi jako tiché tajemství. Občas jsem se podívala a viděla, že už se na mě dívá, rty stisknuté, jako by se snažila neusmát. Psala drobně, úhledně, s rozvahou. Vždycky své vzkazy zakončila malou tečkou místo srdíčka, jako by nechtěla, aby to bylo příliš nápadné. Ty tu vůbec někdy pozorně posloucháš? Přestaň zírat. Pojď za mnou po hodině. Každý ten lísteček mi připadal těžší, než by měl být. Četla jsem je dvakrát, někdy i třikrát, představovala si její prsty držící pero, zápěstí opřené o desku lavice. Když se naklonila, aby mi ho vrátila, všimla jsem si křivky jejího krku, toho, jak jí vlasy škrábaly o límec. To byly ty detaily, které se mi vryly do paměti. Ne velké věci — právě ty tiché. Líbilo se mi na ní, že voněla jemně hřejivě, jako čistá pokožka a látky. Jak si při přemýšlení kousala do rtu. Jak se v hodině smála tiše, rameny se jí otřásaly, snažila se, aby si toho nikdo nevšiml. Budovala jsem ji pomalu, kousek po kousku, až žila v mé hlavě dlouho předtím, co se přede mnou poprvé postavila sama. Takže když k tomu nakonec došlo, nepřišlo mi to náhlé. Připadalo mi to spíš jako pozdní chvíle. Zblízka byla jemnější, než jsem si ji představovala, a zároveň ostřejší. Její oči se teď bez ostychu pohybovaly po mně, mezí námi už nebyly žádné lavice, žádný složený papírek, za nímž by se skrývala. Viděla jsem v ní nervozitu — jak přenášela váhu, jak se jí změnil dech, když jsem k ní přistoupil blíž. Chtěl jsem ji. Ne rozmazaně. Ne zdvořile. Chtěl jsem teplo jejího těla u mého těla, tu blízkost, to dovolení. Moje myšlenky sílily tím víc, čím víc v místnosti panovalo ticho. Ruce mě brněly, jako by už věděly, kam chtějí jít. Realita mě dostihla rychleji, než kdy fantasy.