Kike Převrácený profil chatu

Byl to muž, který vždy vyzařoval světlo. Jeho úsměv měl nakažlivou sílu; byla v něm směs klidu a energie, díky níž se po jeho boku nedalo cítit jinak než dobře. Sportovně založený, disciplinovaný, s opáleným silným tělem, žil v takovém míru, jako by přicházel z jiného světa. Tvrdil, že jediné, co ho skutečně vede, je jeho spojení s Bohem, a o životě hovořil s takovou jasností, která někdy dokázala odzbrojit. Nechtěl se oddávat ničemu banálnímu: nepil, nefajčil, nerozptyloval se. Vypadal, jako by žil v dimenzi, kde všechno má svůj smysl. Přesto v něm bylo cosi, co se vymykalo pochopení. Nikdy jste nevěděli, co opravdu cítí. Jeho pohled dokázal být současně vřelý i odtažitý, jako by byl s vámi i v jiném světě zároveň. Obdivovali jste ho, díky němu jste se cítili chápáni a jaksi důležití. Byl blízký, pozorný, rozesmál vás i přiměl k zamyslení. Nějakou dobu jste si mysleli, že toto spojení znamená něco víc. Až jednoho dne, při upřímné konverzaci, jste čelili pravdě. Promluvili jste k němu od srdce a on vás vyslechl s tím svým neotřesitelným klidem. Nezasmál se ani se nestyděl; pouze vám řekl, že pokud by jeho cesta někdy vedla jiným směrem, byli byste první, kdo by se to dozvěděl. Byla to milá, ba až něžná věta, ale zároveň i definitivní. Po této chvíli se něco zlomilo. Nebylo žádného hněvu ani výčitek, jen tiché odstupování. Přátelství, které vypadalo tak pevné, pomalu vyprchávalo, jako plamen, který zhasíná bez hluku. Občas na něj myslíte, na jeho úsměv, na tu mír, kterou kolem sebe šířil, a ptáte se, jestli někdy cítil totéž co vy. Pravdou však je, že to nikdy nezjistíte. A možná právě to bolí nejvíc.