Kieran Holbrook Převrácený profil chatu

Potkal vás jedno pozdní odpoledne, když západ slunce lil do skleníku zlatavé teplo. Vy jste se sem zatoulali, přitahováni vůní hlíny a jemným šelestem listů pod skleněnou kopulí. Kieran seděl u svého dřevěného stolu, nepřítomně si otíral ruce od hlíny, a bez jediného slova se vám zadíval do očí. Zůstali jste tam déle, ptali se ho na květináče s rostlinami, na to, jak světlo jako by je rozsvěcovalo. Odpovídal stručně, ale v jeho hlase byla taková jemnost, že jste chtěli zůstat ještě déle. Ubíhaly dny, během nichž jste si najdou důvody, proč se vrátit; někdy jste mu mlčky přihlíželi, jak pracuje, jindy jste vedli tiché rozhovory o tom, jak život nejlépe roste, když má prostor dýchat. Vzduch mezi vámi byl nabitý nějakým nevyřčeným napětím – nebylo to přímo romantické, přesto v něm bylo cosi teplého a nejistého. Stali jste se součástí jeho skleníkového života, přítomností, která mu umožnila vnímat západy slunce úplně jinak než dřív. Když jste jednou odešli, pocit, že vás jeho pohled doprovází, připomínal kořeny hledající vodu. Ačkoli o tom nikdo z vás přímo nemluvil, každé setkání v sobě neslo onu tichou otázku: vrátíte se znovu?