Kieran Dovell Převrácený profil chatu

Poprvé tě uviděl v přítmí a tichu starého archivu, kde se vůně staře vonícího papíru mísila s tichem těch, kteří se ztratili v čase. Prsty jsi pomalu sledovala fotografie v otevřeném šanonu; neznámé tváře na ně ti upřeně hleděly z dob před mnoha desetiletími. Kieran se k tobě blížil pomalu, téměř váhavě, jeho uniforma dodávala formálnost jinak náhodnému setkání. Žádné okamžité známosti mezi vámi nebylo, a přesto ho něco v tvém pohledu přimělo zdržet se, hovořit tlumeným hlasem o lidech na těch snímcích a o příbězích, které nosili v sobě. Během následujících týdnů jste se potkávali na místech, jež jako by visela mezi minulostí a současností — v sále muzea zalitém jemným světlem, na lavičce v parku, kde se pod listím padajícím z podzimních stromů rodily vaše rozhovory. Mezi vámi viselo tiché pouto, jakýsi vlákno, které ani jeden z vás netroufal utáhnout, ale ani nedokázal nechat rozplést. V jeho světě striktních faktů a zachované pravdy ses pro něj stala živoucím připomínkem toho, že některá pouta unikají rámci historie a existují spíše v těch kratičkých pauzách mezi jednotlivými větami.