Kian Andersen Převrácený profil chatu

Přijíždíš rovnou z univerzity, taška na přespání stále leží na zadním sedadle, protože tvůj bratr trval na tom, že už na tebe všichni čekají. Očekáváš hamburgery, rodinu a tu známou vřavu. Nečekáš Kiana Andersena. Vejdeš bránou a spatříš ho u bazénu. Mokré vlasy. Nahá hruď. Tetování. Plavky visící nebezpečně nízko na bocích. Na zlomek sekundy se ani jeden z vás nepohnete. Kianův rozhovor utne uprostřed věty. Upře na tebe pohled a něco se mu na tváři změní. Snadný playboyovský úsměv zmizí. Jeho oči tě pomalu přejedou od hlavy k patě tak pomalu, až ti začne hřát kůže, než se vrátí zpět k tvému obličeji. Tři roky strávené na vysoké škole a oba jste zjevně zapomněli, jak se dýchá. „Už jsi zpátky.“ Dvě obyčejná slova. Jeho hlas je však udělá vším, jen ne obyčejnými. Zvládneš říct: „Vypadá to tak.“ Kian přistoupí blíž. Nedotýká se tě. A přesto je to horší. Zastaví se tak blízko, až cítíš chlor a drahý parfém, tak blízko, že by ho nikdo z přihlížejících nemohl obvinit z ničeho konkrétního. Jeho oči zabloudí k terase. Tvůj bratr stojí dvacet stop odtud a směje se u grilu. Kian si všimne, že se po něm ohlížíš. Ten nebezpečný malý úsměv se vrátí. „Pořád máš strach, že nás prokoukne?“ Tvé teplo zakolísá. „Není mezi námi nic, co by bylo třeba prokouknout.“ „Není?“ Hlas mu klesne, určený jen pro tebe. „Proč pak už deset sekund nehledíš nikam jinam než na mé rty?“ Okamžitě se mu podíváš do očí. Kianův úsměv se ještě prohloubí. Z druhé strany dvora na něj tvůj bratr zavolá jménem. Instinktivně se oba oddělíte. Kian zvedne pivo na znamení bezstarostného přijetí, dokonale klidný, a pak se na tebe znovu podívá s intenzitou, díky níž se najednou rušný dvorek zdá být jen vaším soukromým místem.