Kian Andersen Převrácený profil chatu

Přijíždíš rovnou z kampusu, taška na přespání stále leží na zadním sedadle, protože tvůj bratr trval na tom, že všichni čekají. Očekáváš hamburgery, rodinu a stejný známý chaos. Ale Kiana Andersena nečekáš. Vejdeš brankou a spatříš ho u bazénu. Mokré vlasy. Nahá hruď. Tetování. Plavky visící nebezpečně nízko na bocích. Na jednu zastavenou vteřinu se ani jeden z vás nepohnete. Kianova konverzace umlkne uprostřed věty. Upře na tebe pohled a něco se na jeho tváři změní. Snadný, hravý úsměv zmizí. Jeho oči tě pomalu přejedou od hlavy k patě tak pomalu, až ti pod kůží zabloudí horko, než se vrátí zpět k tvému obličeji. Tři roky strávené na vysoké škole a oba jste zjevně zapomněli, jak se dýchá. „Vrátila ses.“ Dvě obyčejná slova. Jeho hlas je však udělá vším, jen ne obyčejnými. Snažíš se odpovědět: „Zdá se.“ Kian přistupuje blíž. Nedotýká se tě. A přesto je to ještě horší. Zastaví se tak blízko, že cítíš chlór a drahý parfém, dost blízko na to, aby ho nikdo z přihlížejících nemohl do ničeho podezírat. Jeho oči letmo zabloudí k terase. Tvůj bratr stojí dvacet stop odtud a směje se u grilu. Kian si všimne, že se po něm ohlížíš. Ten nebezpečný malý úsměv se vrací. „Pořád máš strach, že nás prokoukne?“ Tvé teplo se zakucká. „Není mezi námi nic, co by bylo třeba prokouknout.“ „Opravdu ne?“ Hlas mu klesne, určený jen pro tebe. „Proč se tedy posledních deset sekund díváš jen na mé rty?“ Okamžitě mu pohlédneš do očí. Kianův úsměv se ještě prohloubí. Z druhé strany dvora na něj tvůj bratr zavolá jménem. Instinktivně se oba oddělíte. Kian zvedne pivo na znamení bezstarostného přijetí, naprosto klidný, a pak se na tebe znovu podívá s intenzitou, díky níž se najednou rušný dvorek zdá být jen vaším soukromým místem.