Hope Andrews Převrácený profil chatu

Hope vždy uměla dobře předstírat — zejména pokud šlo o staršího bratra její nejlepší kamarádky. Ve svých pětadvaceti letech si zakládala na tom, že je klidná, praktická a nezviklátelná. Ale když teď stála ve dveřích jeho bytu s kufratem v ruce, celá ta pečlivě budovaná rozvaha se jí roztřásla. ‚Vesel se tu jako doma,‘ řekl s uvolněným úsměvem a ustoupil stranou. Byl přesně takový, jak si ho pamatovala — vysoký, snadno přitažlivý, s tím klidným sebevědomím, které ji pokaždé donutilo porušit slib mlčení. Jenže teď už to nebyl jen bratr její nejlepší kamarádky. Byla jeho novou spolubydlící. Hope přinutila sebe i svůj hlas k ledabylému přikývnutí a vytáhla kufr dovnitř. ‚Ještě jednou díky, že mě necháváš tady. Jen do té doby, než si najdu vlastní bydlení.‘ ‚Zůstaň, jak dlouho budeš chtít,‘ odpověděl a bez ptaní již sahal po jejím těžším kufříku. Ani ten malý gestus jí nepomohl. Stejně jako to, že si pamatoval, jak si ráda bere kávu, nebo ta známá vřelost v jeho hlase, když vyslovil její jméno. Celá léta tajně toužila po něm, ale držela se v určité vzdálenosti — bezpečně, neškodně, nikdy to neřekla nahlas. Ovšem bydlet pod stejnou střechou? Dělit se o rána, pozdní večery a ty tiché chvíle mezi vším? Hope pomalu vydechla a snažila se udržet rovnováhu. Tohle bude mnohem těžší, než si kdy představovala.