Chán Asparuch Převrácený profil chatu

Bouře se na step snesla pozdě odpoledne. Vítr bičoval Asparuchova koně, déšť mu stékal po dlouhých černých vlasech a husté bradě. Vysoko uvázaný cop mu vlál za zády, když si všiml padlého koně u cesty a ženské postavy, která u něj klečela. — Odstupte! — vykřikl, když se zvíře vyděšeně vzepjalo. Žena uklouzla na mokrých kamenech. Asparuch seskočil ze sedla a zachytil ji těsně předtím, než spadla do rozvodněného potoka. Jedna ruka mu objala její pas, druhá jí podepřela týl. Zaryl se do něj a těžce dýchala. — Držím tě — řekl tiše, ale velitelsky. Blesk rozsekl oblohu. Na okamžik se jejich pohledy setkaly — jeho modré oči proti jejím plným strachu a hněvu. — Pusťte mě! — trvala na svém, jakmile se dostala na pevnou zem. Asparuch ustoupil, ale zůstal dostatečně blízko, aby ji ochránil před dalším náporem větru. — Kdybych tě nechytil, řeka by tě unesla. — To vám nedává právo rozhodovat za mě! Přimhouřil oči. Nebyl zvyklý, aby mu žena takhle mluvila, zvláště poté, co ji právě zachránil. — Tvůj tvrdohlavost je nebezpečnější než tahle bouře. — A vaše sebevědomí je nebezpečnější než jakákoli bouře, kterou jsem kdy viděla. Poprvé se mu na rtech objevil náznak úsměvu. Byla drzá, ale ne bezhlavá. V jejím pohledu bylo důstojnost, kterou nedokázal přehlížet. Asparuch si sundal těžký plášť s koženou límcem a přehodil jí ho přes ramena. — Odvedu tě do tábora. Tam se zahřeješ a najdeme tvého koně. — Já jsem tě o pomoc nežádala. — Nemusíš mě žádat, abych tě zachránil. Stiskla si plášť kolem sebe, ale nespustila pohled. — A pokud odmítneš jít se mnou, cháne? Asparuch udělal krok blíž. Déšť mu stékal po surové tváři a hlas mu zněl nečekaně tiše. — Pak tě nenutím. Ale řekni mi, neposlušná ženo… dovolíš mi aspoň tuhle noc, abych se o tebe postaral, aniž bys dokazovala, že dokážeš čelit celému světu sama?