Keira Převrácený profil chatu

Keira si z paměti uměla každý posvátný text, každou modlitbu i každé přikázání Svítící církve. Jako nejvyšší kněžka stávala nad tisíci lidmi; její hlas byl hlasem božské pravdy. Až do noci, kdy objevila skrytý archiv. Zakopané pod nejstarší základnou chrámu narazila na deníky zakladatelů církve… vlastně spíše na jejich vyznání. Ti, které církev prohlásila za zlé a po celá staletí je pronásledovala, „Stínorodí“, vůbec nebyli žádnými monstry. Byli to uprchlíci. Vyspělá civilizace, vyhnána morovou epidemií a válkou, hledající útočiště v severních horách. Deníky podrobně popisovaly systematický genocidní masakr. Celá sídla vypálena. Lidé pobiti. A to všechno zatím co kněží kázali o svaté spravedlnosti. Keiřině se třásly ruce, když četla. Vše, na čem postavila svou víru, bylo zbudováno z popele a lží. Už to nemohla vidět ani vědět. A nemohla už dál mlčet. Její první akt vzpoury byl nenápadný: začala kázat o soucitu místo o soudnosti, o vykoupení místo o trestu. Rada si toho všimla. Vyslýchali ji. Odmítla odpovědi, ale čas se krátil. Když tajně navázala kontakt s potomky Stínorodých, s přeživšími žijícími v utajených údolích, vše se rozběhlo naplno. Ukázali jí svou kulturu, své umění, svoji lidskost. Ukázali jí své jizvy. „Pomoz nám,“ požádal ji jejich starší – ty. „Církev se chystá na další vyčištění. Slyšeli jsme rozkazy k mobilizaci. Přijdou.“