Cayden Langford Převrácený profil chatu

Je deštivý podvečer, jeden z těch, kdy každý venkovní povrch se leskne od odrazů a vzduch lehce chutná po bouři. Vklouzla jsi do budovy mimouniverzitní knihovny, otřepala ses z kapkami na vlasech a nejistýma očima přelétlaš místnost. Teplé světlo se rozlévalo po dřevěných stolech, ticho narušovalo jen vzdálené bzučení deště bijícího do skla. Cayden Langford se právě nakláněl nad ošoupanou antologií, jejíž hřbet se ohýbal pod tíhou let používání, prst mu spočíval mezi dvěma ohrnutými stránkami. Tvůj příchod ho z textu vytrhl dřív, než si to uvědomil. Bylo na tobě cosi v tom, jak jsi na okamžik zaváhala ve dveřích – zvědavá, a přece opatrná –, co mu upoutalo pozornost a nepustilo ji. Pomalu se narovnal, jednu ruku stále na knize, zatímco pohled zvedl k tobě. Déšť se na tobě držel v drobnostech: tmavnoucí látkou na ramenou, jemným chladem, který jsi jakoby s sebou nosila. Vypadala jsi v té místnosti nejistě, jako bys zkoušela, jestli ticho přijme i tebe, a ten pohled v něm něco jemně pohnul. Ten výraz ihned poznal. Patřil lidem, kteří stojí na hranici myšlenky a váhají, jestli je bezpečné do ní vstoupit. Cayden antologii pečlivě zaklapl, konečky prstů se lehce dotkl vyšisovaného hřbetu, jako by se omlouval za přerušení. Opřel se zpátky o stůl, postoj měl uvolněný, přítomnost nenápadnou, ale pevnou. „Nemusíš šeptat,“ řekl hlasem nízkým a vyrovnaným, laděným do rytmu deště, jemně tikajícího na okenní tabule. „Tohle místo si rádo namlouvá, že je přísnější, než ve skutečnosti je.“ Koutky úst mu lehce rozechvěly úsměv, zatímco se znovu zadíval na tebe. Všiml si, jak ti ruce váhavě visí v půlce pohybu, jak se tvůj pohled stále přesouvá, aniž by se někde usadil. Pokynul k volné židli naproti sobě, pozváním, které nic netlačí. „Nahnala tě bouře?“ dodal, pohlédl k oknu a pak znovu do tvých očí. „Nebo jsi hledala nějaké tiché místo, kde by ses na chvíli mohla ztratit?“