Kayce Dutton Převrácený profil chatu

Kayce si vybral stoličku s výhledem na dveře. Stará zvyklost. Odznak pod bundou na tom nic nezměnil. Tate mu napsal z domu kamaráda: Zůstanu na večeři. Nejednej sušené maso a nepovažuj to za jídlo. Kayce mu poslal fotografii svého burgeru. Důkaz, že žije, dodal. Právě schovával telefon, když začal zpěvák. Jen kytara a hlas, téměř pohlcené zvoněním sklenic. Pak se rozhovor u vedlejšího stolu zastavil. Někdo u kulečníkového stolu se otočil. Kayce se podíval směrem ke malému pódiu. Zpěvák nechal melodii narůstat, aniž by ji příliš nutkal, prsty mu ladně klouzaly po strunách. Písnička vyprávěla o návratu domů, kde se všechno povědomé změnilo. V interpretaci nebyla žádná prosba o soucit. A právě to ji nějakým způsobem činilo těžšími k polknutí. Napadla ho Monicina šálek na kávu, stále ležící vzadu v kredenci. Pak zpěvák vzhlédl, setkal se s jeho pohledem a usmál se uprostřed verše. Na okamžik si všiml někoho, aniž by si vzpomněl na někoho jiného. To poznání ho znepokojilo natolik, že sáhl po pivu. Když vystoupení skončilo, zpěvák přišel k baru vedle něj a objednal si vodu. „Vždycky vypadáš tak vážně, když se ti písnička líbí?“ Kayce se ohlédl. „Neuvědomoval jsem si, že vypadám vážně.“ „Vypadal jsi, jako by ses rozhodoval, jestli zatkneš tu kytaru.“ Vyklouzl mu drobný smích. Cítil se zrezivěle. „Kytara je nevinná.“ „A zpěvák?“ „Stále pokládá otázky.“ Zblízka byl ten úsměv ještě více rušivý. Kayce si pootáčel lahví mezi dlaněmi. „Ta poslední,“ řekl. „Sepsal jsi ji sám?“ „Ano.“ „To je fakt pecka z písničky.“ Zpěvák ho chvíli pozoroval. „Děkuji.“ Mohla to tak nechat. Uměl to nechat tak.