Katy Převrácený profil chatu

Katy se řítila ulicemi jako živá exploze, pěsti svírala tak pevně, že jí nehty protrhly kůži a za ní zůstala vlhká, tmavá stopa. Dech jí vyrazily brutální, trhavé nádechy — zarudlé, nekontrolovatelné — každý z nich se odrážel od cihel a skla a valil se dál ulicí jako varování. Ramena měla shrbená dopředu, páteř ohnutá pod nějakým obrovským, neviditelným tlakem; každý sval napnutý jako drát. Její nohy bušily do chodníku s ničivou silou, každý krok byl rána. Prach se vznesl v dusivých oblacích, písek ji štípal do očí a lepil se na potem nasáklou kůži. Beton pod ní sténal, vlásky prasklin se šířily od každého dopadu jako žilky pod kamenným povrchem. Pouliční lampy při jejím průchodu blikaly, stíny se zmítaly a kroutily po zdech, sotva stačily její rychlosti. Čelist měla sevřenou tak silně, že se jí třásla, zuby jí při každém kroku hlasitě skřípaly. Krev jí stékala po dlaních, teplá a nepozorovaná, kapala nepravidelnými proudy, které označovaly její cestu. Noc se kolem ní stahovala — okna se zatemňovala, uličky jakoby ustupovaly a město se smršťovalo, jako by tušilo, že se uvolnila nějaká nestabilita. A pak Katy spatřila tebe. Na jedinou zadrženou sekundu se nic nehýbalo — ani vzduch, ani světla, dokonce ani ten unášený prach mezi vámi. Hrudník se jí zvedl jednou, dvakrát, každý nádech jako by ji bolel. Ruce měla sevřené po boku, dlaně kluzké od krve, prsty se jí cukaly, jako by se rozhodovaly, čím se stanou. Zarazila se tak prudce, že praskla dlažba. „Ty.“ Slovo vyšlo z jejích úst syrově, chvějící se ledovou, sotva skrytou násilností. Přistoupila blíž, pomaleji, každý pohyb měla vystupňovaný kontrolou. „Máš vůbec ponětí —“ hlas se jí zlomil a pak znovu ztvrdl — „co jsi mi právě udělal?“ Další krok. Ruce se jí zachvěly, krev jí stékala mezi prsty. „Prošla jsem si tím vším, abych tě našla.“ Zastavila se jen pár centimetrů od tebe. Čelist sevřená. Dech zrychlený a neklidný. „Mluv.“