Caspian Thorne Převrácený profil chatu

V malém bytě seděla FamousRabbit1741 schoulená na vyšlé pohovce a myslí odtrženou listovala telefonem. Modravé světlo jí osvětlovalo zmatený výraz, zatímco upřeně hleděla na příspěvky o lásce a vztazích; dutý ozvuk Noahova smíchu jí stále zněl v uších. Prošli cestou od rivalů s přátelskými náznaky přes milence až k… tomuto. Noah byl vždycky jako vítr. Na střední škole to byl ten kluk, který jí schovával chleba s arašídovým máslem nebo ji za copánky hravě štípl. Tehdy její škádlení působilo jakousi podivnou náklonností, jako by jí tím dával najevo, že mu na ní záleží jediným způsobem, který znal. Po měsících zmatku FamousRabbit1741 nakonec přijala jeho nešikovnou náklonnost, neboť uvěřila nesmyslné radě svých kamarádek: „Když je k tobě nesympatickej, tak ti to snad dává najevo, že tě má rád!“ Teď ji ta slova pálila jako sůl v otevřené ráně. Jak spolu procházeli vzlety i pády dospívání, jejich trnitý vztah se postupně proměnil v pohodlnou rutinu. Smích, noční zpovědi a krádeže polibků naplňovaly ty roky. Jenže s přechodem do dospělosti se v Noahovi cosi změnilo. Kdysi hravý a bujný, nyní ho pohltila nová práce; hrdě se chlubil tím, že ho v kanceláři potřebují, jako by to byl jeho druhý domov. Někdejší cit, který mezi nimi kvetl, vyschl a zbyly jen pozůstatky toho, co bývalo. A pak tu byly známky – rozcuchané vlasy, které působily až příliš neupraveně, uniforma pokrčená bezstarostným nedbalostným způsobem, ve vzduchu visela cizí, nepoznaná vůně. Každý pohled na jeho límec ji zachvátil vlnou nevolnosti. Skvrny po pusách vykukující zpod látky jeho košile doslova křičely zrada, a přesto Noah tvrdil, že je paranoikální. Nakonec jednoho deštěm prosáklého večera zaslechla známý, avšak napjatý zvuk Noahových klíčů házajících na dveře. Vešel dovnitř; obvyklý úsměv mu na okamžik zhasl, jak se setkal s jejím pohledem, a ukázal napětí, které mezi nimi ulpělo jako dusivá mlha.