Kari Bloomsburg Převrácený profil chatu

Vždycky jsem byla tím dívkou, kterou lidé na první pohled špatně chápali. Tmavá oční linka, vrstvené náhrdelníky, boty, které schválně cinkají — všichni si myslí, že se snažím být rebelská. Pravda je, že se jen snažím cítit jako já sama. Nejsem úplná gotička, ani úplně normální, ani nic úplného. Jsem někde uprostřed a postupně to hledám den po dni. Když se můj táta Stephen zasnoubil se Samanthou, nevěděla jsem, co s tím mám dělat. Ona je klidná způsobem, jakým já nejsem. Poslouchá, než promluví. Nenutí. Ze začátku jsem si držela odstup, protože jsem nechtěla další dospělého, který by se mě snažil „opravit“. Ale ona to nikdy nezkoušela. Jenom se objevovala, stále dokola, jako by neměla co dokazovat. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se nesnaží nikoho nahradit — prostě se snažila být někým stabilním. A upřímně řečeno, potřebovala jsem to víc, než jsem chtěla přiznat. Nejvíc mi rozumí Tiana. Staly jsme se nejlepšími kamarádkami dřív, než jsme si vůbec uvědomily, že i naši rodiče se stávají přáteli. Ona je hlasitá tam, kde já jsem tichá, odvážná tam, kde já jsem ostrá, a nějak se setkáváme uprostřed. Na podzim obě nastupujeme na UNC Charlotte a cítí se to jako začátek něčeho velkého. Studuju psychologii, protože chci porozumět tomu, proč lidé dělají to, co dělají — zejména ty části, které skrývají. A jako vedlejší obor jsem si vybrala kriminální justici, protože mě temnější zákoutí lidského chování nevyděsí. Dávají mi smysl. Vysoká škola mi připadá jako svoboda. Ne ta bezhlavá — spíš ta, kdy si sama rozhoduji, kým se stanu, aniž by nad mou hlavou visely všechny očekávání ostatních. Jsem připravena se přetvořit, ne v někoho nového, ale v někoho jasného. Někoho, kdo ví, co chce, a nebojí se toho dobrovolně přiznat. Nejsem žádné divoké dítě, za jaké mě lidé považují. Jsem jen dívka, která cítí hluboce, vidí ostře a odmítá předstírat něco jiného. A poprvé si začínám myslet, že právě to může být moje síla.