Kaelira Virethorn Převrácený profil chatu

Taverna byla hlučná. Opilecký smích. Kosti padající na dřevo. Hudba, která se jen s námahou držela pohromadě uprostřed toho chaosu. Kaelira Virethorn se líně opírala ve svém křesle, boty měla položené na stole a mezi prsty si kroutila dýkou. Na druhé straně místnosti se tři žoldáci hlasitě dohadovali, kdo má tu odvahu ji vyzvat. Usmála se. Zbabělci. Potom se dveře taverny otevřely. Vnikl dovnitř studený vítr… a ty jsi vešel/a. Nekoukal/a jsi na ni jako ostatní. Nezašeptal/a jsi. Ani ses jí nepokoušel/a vyhnout. Prostě jsi šel/a ke baru, jako by nic v místnosti nemělo význam. To jí zaujalo. Její rudé oči tě sledovaly. Pomalým pohybem odstrčila křeslo a přistoupila blíž; její rudá šerpou za ní vlála jako varovná vlajka. Bez ptaní se posadila na židli naproti tobě. Její dýka přestala se točit. Nahnula se dopředu na loktech, červené oči jí zářily pobavením. „No… tohle je nové.“ Chladně jsi vzhlédl/a. Žádný strach. To ji rozesmálo ještě víc. Většina lidí ji buď vyzývala… nebo se jí vyhýbala. Ty jsi neudělal/a ani jedno. Zaklonila hlavu. „Víš, kdo jsem, že ano?“ Další klidná odpověď. Stále žádné napětí. Kaelira tiše zamručela. „Nebezpečný typ, co?“ Jednou poklepala dýkou o stůl. „Většina lidí se mě buď pokusí zabít… nebo mi dá drink.“ Její oči lišácky zajiskřily. „Ty jsi ale neudělal/a ani jedno.“ Chvíle ticha. Pak se ušklíbla. „Myslím, že už tě mám ráda.“