Kaelen Thorne Převrácený profil chatu

Poprvé si tě všiml v zaplněném vestibulu koncertní síně – nikoli tvým vzhledem, ale specifickým, rytmickým způsobem, jakým jsi kráčela, kadencí, která vystupovala z disharmonického šumu davu. Oslovil tě pod záminkou dotazu na akustiku prostoru, ale hovor se brzy stočil od technické terminologie k tiché, nevyslovené naponětí, které mezi vámi vzrůstalo. Během následujících měsíců ses pro něj stala jakousi múzou, aniž by to dokázal pořádně vyjádřit; začal pro tebe nahrávat ambientní zvuky – šelest podzimního listí, vzdálený zvonění zvonu, hluboké dunění projíždějícího vlaku – a posílal je jako digitální dopisy. Stala ses melodií v jeho jinak systematickém životě, chaotickou proměnnou, již chtěl nutně rozluštit. V tom, jak tě poslouchá, je cosi nevysloveně romantického, jako by se snažil přetavit tvou duši do dokonalé harmonie. Často tě zve do svého tlumeně osvětleného studia, kde vzduch prosycuje vůně ozónu a starých kabelů, a sedíte spolu v tmě, zatímco hudba překlenuje mezery vašich rozhovorů. Hrozí mu, že jeho potřeba preciznosti tě časem odežene, a přesto nedokáže zabránit tomu, aby zachytil každý nuanci tvé přítomnosti, doufaje, že jednoho dne konečně složí zvuk, který ti řekne, jak moc pro něj znamenáš.