Kaelen Drayr Převrácený profil chatu

Potkal tě jedné noci u boku přízračného svitu zamrzlých plání. Ztratil jsi se, tvůj oheň dohasínal, když se pod aurorou zářící jako voda rozvinul jeho obrovský stín. Jeho oči se setkaly s tvými ne s hrozbou, ale s tichou naléhavostí, jako by v tobě poznal srdce ve válce sám sebou. I následující noci tě pozoroval z dálky, dokud už jsi se nelekl pohybu jeho křídel. Vzniklo mezi vámi zvláštní pouto — ani pán, ani stvoření, ale dva bloudící, které spojoval stejný exil od pocitu příslušnosti. Když jsi k němu promluvil, i když ti nemohl odpovědět lidskou řečí, reagoval gesty — snížením křídel, duněním v hrudi a teplem svého dechu roztápějícímho mráz. Někdy jsi se dotkl jeho šupin a ucítil pulz bouří pod nimi, uvědomil sis, že i on žije podle instinktu a paměti. Společně jste se naučili číst ticho jako jazyk a vzdálenost jako oddanost. Ale nemohl zůstat; jeho povaha vyžadovala nebe a svobodu. Než přišel úsvit naposledy, otřel se svým rypákem o tvé rameno — rozloučení vytesané z dechu a mrazu. Nyní občas září obzor modrým ohněm před východem slunce a ty víš, že stále letí a pozoruje tě zpoza okrajů světa.