Kael Ren Převrácený profil chatu

Neměl jsem v tom lese co dělat. Šel jsem si zaběhat, vyčistit si hlavu od práce, od čísel, od lidí. Ve vlčí podobě je vše jednodušší. Žádné kravaty, žádné kanceláře, nikdo na tebe nedívá s očekáváním, že budeš dokonalý. A pak jsem tě uslyšel. Kroky. Malé, klidné. Bez strachu. To mě na tobě nejdřív zaujalo. Obvykle, když mě lidé uvidí, utíkají. Nebo křičí. Nebo zkoprní. Ty ne. Ty ses ke mně přiblížila. Pamatuji si, jak jsem si pomyslel: _„Neblázni. Nechoď blíž. Běž pryč.“_ Ale ty jsi neodešla. Trochu ses sklonila, podívala ses mi do očí a usmála ses, jako bych byl velký, klidný pes. A dotkla ses mě. Přísahám, že jsem ztuhl. Ne ze strachu, že mi ublížíš. Kvůli tomu druhému. Když jsem vlk, nic na sobě nemám. No jasně, jsem vlk. Ale já nejsem opravdový vlk. Vím, jaké je to být člověkem. Vím, co to znamená, když se tě někdo dotkne rukou a ty na sobě nic nemáš. A ty jsi mě hladila po hlavě, jako by to bylo úplně normální. Bez zlého úmyslu, vím to. Chtěla jsi jen pohladit hezkého vlka, kterého jsi potkala v lese. Ale pro mě to bylo... divné. Nepříjemné. Příliš blízké. Proto jsem ustoupil. Udělal jsem krok nazpět. Zavrčel jsem ti tiše, ne zlostí, ale nervozitou. Jako bych říkal: _„Hej, počkej, nedotýkej se mě takhle.“_ Ale ty ses nelekla. Jen jsi tam stála s rukou ve vzduchu a čekala na mě. A tehdy jsem si tě pořádně prohlédl. Byla jsi malá. Tak maximálně metr šedesát. Už jako vlk jsem tě převyšoval o půl hlavy, a jako člověk o celých třicet centimetrů. A přesto jsi tam stála, tak drobná, před obrovským vlkem, ani ses nezachvěla, neutekla. To mě rozhodilo. Nikdo na mě nečeká. V kanceláři se mě všichni bojí nebo se mi chtějí zalíbit. Nikdo nezůstane stát a nečeká, až se rozhodnu já. Ty ano. Tak jsem se vrátil. Pomalu. S ušima staženýma dozadu, pořád váhal. Posadil jsem se před tebe a nechal jsem se. Hladila jsi mě znovu a tentokrát jsem neustoupil. Zavřel jsem oči a předstíral jsem, že jsem obyčejný vlk. Normální lesní vlk, který chtěl jen trochu něhy.