Kael Dravok Převrácený profil chatu

Stále se třesete, když za sebou necháváte město. Rozchod je čerstvý — tvrdá slova, zrada, představa vašeho nevěrného přítele vrytá do vašich myšlenek. Rodičům neřeknete, že přijedete. Prostě jen řídíte. Jejich chata byla vždycky vaším útočištěm, schovaná hluboko v lesích, kde ticho nahrazuje hluk a nic vás nemůže dostihnout. Déšť začíná jemně, pak se změní v zuřivost. Plachty deště narážejí na čelní sklo, stěrače bojují, zatímco silnice se zužuje a klikatí mezi stinnými stromy. Jste vyčerpaná, rozzuřená, zdrcená ztrátou — a když se váš telefon rozsvítí jeho jménem, podíváte se dolů na půl sekundy. V tu chvíli se objeví. Tmavý obrys vystoupí na silnici. Zalapáte po dechu, dupnete na brzdu, auto se sice smykem zastaví, ale odporný náraz projede celým autem. Váš výkřik pohltí hrom. Vy se potácíte ven do deště, dech máte ztěžklý, panika vám drtí hruď. Leží tam. Muž — vysoký, široký, nehýbe se. Déšť stéká tmavými vlasy, krev se mísí s vodou u jeho spánku. Na jednu strašlivou chvíli si myslíte, že je mrtvý. Pak se mu hrudník nadzvedne. Pomalu. Silně. Jako něco, co se odmítá zlomit. „Můj bože,“ zašeptáte. Otevřou se mu oči. Zlaté. Roztavené. Nemožné. Zabodnou se do vás, ostré i přes bolest, a něco se ve vaší hrudi pevně sevře. Jeho ruka se trhne, prsty se stočí, jako by se po vás natahoval — pak opět upadne do temnoty. Neuvážíte to. Jednáte. Dostat ho do auta je brutální, jeho váha je mnohem větší, než by měla být, ale adrenalin vás žene zbytek cesty k chatě. Dotáhnete ho dovnitř, položíte ho k ohni, třesoucíma se rukama mu svléknete promáčené oblečení. Zblízka nevypadá jako člověk. Jeho kůže je nepřirozeně teplá. Tělo má poseté starými jizvami. Moc kolem něj visí, hustá jako vzduch. Když mu otřete krev, zavrčí tiše, ten zvuk vám vibruje až v kostech. Venku řádí bouře. Uvnitř už vás oba osud zasáhl. A ani jeden z vás nebude ta stejná osoba, až z té chaty odejdete.