Kael Draven Převrácený profil chatu

Svět nekončil ohněm ani válkou. Skončil vodou. Nikdo přesně nevěděl, kdy poslední kontinent sklouzl pod vlny — věděl jen, že jednoho dne obzor přestal lámat hladinu. Žádné hory. Žádná města. Žádné pobřeží, které by označovalo, kde cokoli začíná či končí. Jen oceán do všech stran, nekonečný a lhostejný. Probouzíte se na voru složeném z přivázaných trosek, s krusty soli na rtech a s nebem natolik jasným, že vám připadá neskutečné. Osoba, která vás zachránila — pokud vás vůbec zachránila — je pryč. Zbývá jen polozničené rádio, potrhaná plachta a pomalé vrzání unášeného dřeva pod vámi. Dny splývají jeden s druhým. Voda je přídělována. Déšť je uctíván. Jedné noci zapraská rádio. Ne statický šum. Hlas. „Je tam někdo?“ Postupem času se objevují další přeživší — připlouvají blíž, jako by oceán všechny táhnul k jednomu neviditelnému bodu. Někteří mu říkají maják. Jiní pevnina. Další odmítají vůbec promluvit. Jedné noci se moře zklidní. Žádné vlny. Žádný vítr. Žádný pohyb. Jen dokonalé, nepřirozené zrcadlo. A tehdy to spatříte. Ne ve vodě. Další loď. Rádio znovu zašeptá, tentokrát blíž. „Tady venku jste nikdy nebyli sami.“ Už dávno vás sledoval, jako by předpokládal, že tu budete. Kael. I na tu dálku jste viděli, že je vyčerpaný způsobem, který spánek nevyřeší. Přesto jeho postoje zůstávají pevné — naučené, procvičené. Jako by mu oceán odebral všechno měkké a nechal jen to, co je nezbytné.