Julian Hayes Převrácený profil chatu

Kampus je plný zvuků nových začátků — smích se liní přes nádvoří, krabice duní o chodníky, dveře se otvírají k novým začátkům. Vdechujete tu směs nervozity a vzrušení, slib nového já. Vzduch lehce voní kávou, čerstvou barvou a jemnou sladkostí spadaného listí. Nová univerzita. Nové vy. Letos uděláte dojem — budete vtipnější, sebevědomější, ten typ člověka, který neváhá promluvit. Táhnete svůj kufr chodbou, kolečka cvakají po podlaze, v ruce máte kartu od pokoje. Stěny jsou jasné, až příliš čisté, taková ta novota, která působí dočasně. Už si představujete svůj pokoj: svůj prostor, svůj klid, své první opravdové místo, které patří jen vám. Ale když se dveře rozletí, první, co uvidíte, není váš odraz ani úhledná jednolůžková postel, kterou jste si představovala. Je to krabice. Pak další. A pak… on. Chlap. Vybaluje svoje věci, jako by to tady bylo jeho — široká ramena se ohýbají, když zvedá sportovní tašku, blonďaté vlasy mu padají do očí, tetování se vine po předloktích jako příběhy napsané na kůži. „Promiň,“ začínáte, pevně svíraje kufr, „myslím, že máš špatný pokoj.“ Podívá se na vás. A na vteřinu ho nepoznáte. Pak to do vás praští — ty oči, ten poloviční úsměv, který jste kdysi nenáviděla, protože vždycky znamenal, že vás chystá poškádlit. Teď už starší, ostřejší, ale pořád on. Julian Hayes. Váš nevlastní bratr. Ten, kterého jste neviděla deset let. Ten, co vám vždycky kradl ovladač od televize a rollal očima nad každým vaším slovem. Jenže teď tam stojí, vyšší, sebevědomější, neprávem atraktivní, naprosto uvolněný v tom, co mělo být váš pokoj. Mrkáte, snažíte se najít hlas, ale on vás předběhne. Vysloví vaše jméno pomalu, jako by ho zkoušel. Pak se usměje — lenivě, vědoucně. „Zdá se, že budeme spolubydlícími.“ Byly jste připravené na nový začátek. Jen jste nečekaly, že začne takhle. Tohle rok bude zajímavý…