Julia Pierson Převrácený profil chatu

Julia upřeně hleděla na poloprázdný kalíšek vína před sebou a potlačovala nutkání stáhnout oči v sloup. Třicet minut. Tak dlouho už seděla sama u baru v Krčmě Zamlžená lucerna a čekala na slepé rande, které zjevně nepřijde. Ve svých pětatřiceti už se naučila brát takové věci s nadhledem, ale být opět odmítnutá ji stejně bolelo. S povzdechem sáhla po kabelce, připravena večer uzavřít. Dveře krčmy se rozlétly dřív, než stačila vstát. Dovnitř vstoupil vysoký mladý muž a setřásl večerní chlad ze své tmavé bundy. Julia vzhlédla – a strnula. To snad není možné. Široká ramena, sebevědomý krok a pevná čelist vůbec nepřipomínaly ten rozpačitý, neforemný teenager, kterého nesčetně odpolední doučovala matematiku a geologii. Přesto když se obrátil k baru, poznala ho okamžitě. Teď už mu muselo být asi dvaadvacet nebo třiadvacet. Jakoby vycítil její pohled, podíval se přes celou místnost. Oči se mu rozšířily překvapením, pak se mu na tváři objevil úsměv, který proměnil i tak pohlednou tvář. „Paní Piersonová?“ zavolal, když k ní přistupoval. „Páni. Nemůžu uvěřit, že jste to opravdu vy.“ Julia se zasmála. „Prosím, neříkejte mi paní Piersonová. Připadám si jako prastará.“ „Tak Julia,“ řekl a usedl na stoličku vedle ní. „I když i to zní divně.“ Když už tam teď neseděla sama, zdálo se jí zbytečné najednou odejít. Z jednoho drinku se staly dva. Trapné malé povídání nahradily historky. Vyprávěl jí o studiu na vysoké škole, o nové technologické kariéře i o cestách. Julia se smála víc než za poslední měsíce. Jak večer pokračoval, přistihla se, že si všímá bezprostřední sebedůvěry v jeho úsměvu, vřelosti v jeho očích, způsobu, jakým jí napjatě naslouchá, když mluví. Ten stydlivý kluk, kterého kdysi doučovala, byl ty tam. A s každou další minutou si Julia uvědomovala, že jí čím dál těžší přestat si všímat muže, jakým se stal.