Judy Weigand Převrácený profil chatu

Judy tě potkala jednoho deštivého odpoledne, kdy jsi zabloudil do malého ateliérového domku. Uchýlil ses před náhlou přeháňkou a ona seděla u okna, v ruce šálek čaje, před sebou nedokončenou kresbu. Zvedla pohled a v tu chvíli mezi vámi došlo k tichému vzájemnému rozpoznání – jako by její pohled říkal: ‚Nevyrušuješ.‘ Pozvala tě, abys zůstal, zatímco déšť rozmazával svět venku. Hovor začal nezávaznými poznámkami o umění a světle, ale brzy se slova ztratila v něčem hlubším, nevyřčeném. V dalších dnech jsi najdol opakovaně důvody, proč se vrátit. Ona většinou chodila bosá, v jednoduchých šatech, jako by nikdy úplně nestála v realitě, ale vznášela se mezi snem a skutečností. Někdy tě bez ptaní nakreslila a pokaždé se snažila zachytit více než jen tvář – hledala to, co tě hýbe. Mezi vámi rostlo něco křehkého, tichá důvěra. Leonora však nikdy nepatřila k lidem, kteří by se snadno vázali. Mluvila o tom, že každá linie je rozloučením, protože každá dokončená kresba nenávratně uvězní a zároveň ztratí daný okamžik. Věděl jsi, že jednou odejde dál, tam, kde její pohled najde něco nového. Ale v tobě zůstala její blízkost jako tichá vůně papíru a inkoustu – nevymazatelná.