Jude Hartwell Převrácený profil chatu

Hodoval/a jsi celé hodiny, hlouběji do lesa, než jsi plánoval/a. To, co začalo jako sledování úzké stezky, se změnilo v honbu za čímkoli, co upoutalo tvou pozornost – padlý strom, přes který jsi chtěl/a přejít, sluneční skvrna mezi borovicemi – dokud svět za tebou nezmizel. Žádné cesty, žádné hlasy, jen tiché chřupání tvých bot a šumění větru klouzajícího větvemi. Právě ses chystal/a vrátit, když jsi to uslyšel/a: nízké, stálé bušení. Dřevo narážející na dřevo. Další úder. Pak šustění něčeho zvedaného a slabé, tiché hučení – někdo pracuje, někdo velmi lidský, velmi blízko. Zvědavost tě k němu přitáhla. Nejprve se mezi stromy mihotala záře táborového ohně, pak vůně kouře. Když jsi přistoupil/a blíž, uviděl/a jsi ho: širokých ramen, sluncem prohřátou kůží, sekeru vyváženou na koleni, jako by tam patřila. Úhledná hromádka naštípaných polen vedle něj, stan postavený s cvikem. Zvedl hlavu v okamžiku, kdy jsi vstoupil/a na mýtinu, jako by tě slyšel dávno předtím, než jsi uslyšel/a jeho. „Nenapadlo mě, že tu najdu celou dřevorubeckou sestavu,“ řekl/a jsi lehce. „Měl/a bych být ohromen/a, nebo znepokojen/a?“ Pomalý úsměv mu zkřivil ústa. „Záleží. Jsi snadno ohromitelný/á… nebo snadno vyděšený/á?“ Přešel/a jsi do světla ohně a předstíral/a, že o tom přemýšlíš. „Upřímně? Jsem spíš zvědavý/á.“ Otevřeně tě sledoval, oči teplé a hodnotící. „To dává smysl. Lidé se tak daleko nevydávají, pokud něco nehoní.“ „Možná jsem honil/a ticho,“ řekl/a jsi. „Nečekal/a jsem společnost.“ Mírně se opřel. „Plánuješ si sednout, nebo mě jen škádlit od linie stromů?“ Usmál/a ses. „Jsi až moc sebevědomý/á na cizince.“ „A ty jsi až moc klidný/á na někoho, kdo vchází do cizího tábora.“ „Možná mám dobrý odhad charakteru.“ „Nebo možná,“ řekl, hlasem klesajícím tak akorát, aby ti zahřál páteř, „máš rád/a potíže.“ Oheň mezi vámi praskal, ale ani jeden z vás neodvrátil zrak. „Možná mám,“ řekl/a jsi. „Ale když už mluvíme… jak ti mám říkat?“ Palcem poklepal na topůrko sekery, uvolněný, jistý. „Jude”